UNITED: sonda do nitra organizátora

Úterý.

Začínáme. Užiju si dobrovolnický program, slovo, chvály, lidi. Užiju si festival, než začne ten zítřejší šrumec. Úterky mám ráda. Jsou takové pohodové :-)

Středa.

Totální nestíhačka. V hlavě mám dlouhý a stále se zvětšující "to-do list". Mám pocit, že můj mozek už přestává fungovat a svítí v něm jen fosforová kontrolka "error". Vím, že to nemůžu stihnout. Stres mi paradoxně nezvyšuje tlak, naopak. Je mi na omdlení. "Potřebuju kafe", myšlenka, která byla natolik silná, že jsem ji vyslovila nahlas. Deset minut na to držím v ruce teplou fair trade kávu od milé kámošky z týmu. Jak málo někdy stačí ke štěstí. Věřte nebo ne, než jdu spát, mohu si odškrtnout úplně všechny pomyslné kolonky v mé hlavě. Sladký spánek.

Čtvrtek.

Dnes už nemůžu chodit. Běhám. Jinak se to nedá stihnout. U oběda beru šest telefonátů a třikrát úplně odcházím z restaurace. Modlitební tým, který se chce za mě modlit, asi pětkrát odmítám. "Nemůžu." Další modlitebníci se modlí za naši partu občerstvení. Oni se modlí a my s Kačkou u toho dekorujeme vázičky. Modli se a pracuj - teď jsme jako opravdový tým - oni se modlí a my pracujeme. Nejde to jinak. Nakonec nadejte čas a modlitebníci se modlí i za mě, načež zjišťuju, že jsem ztratila peněženku s doklady asi za 15 tis a další hotovostí. Vše prohledám třikrát a pomalu se smiřuju se ztrátou. Všichni modlitebníci už znají moje jméno, protože se za mě opět modlí. V noci mě dotáhnou domů jen paže věrného přítele (ještěže spí dnes u nás). Padám do postele a vím, že další takový den už prostě nezvládnu, natož dva.

Pátek.

Peneženka se našla! Modlitby vážně "fungujou" a Táta se o nás věrně stará. Ráno si píšu o koloběžku. Mé přání je vyslyšeno. Začali mi říkat "královna koloběžka" a já jsem zachráněna! :-) Nohy mě už nebolí a navíc jsem rychlejší než všichni kolem - což mi dost zlepšuje náladu ;-) Najednou mám pocit, že vše stíhám. Přidanou hodnotou je, že lidé kolem se mým lehce dětinským nápadem velmi dobře baví :-) Třeba nás bude příští rok jezdit víc... Na poradě všechny rozesměju jedinou větou "Kutless odjeli". Vypadá to, že únava už se na nás podepisuje. Stihla jsem jeden seminář, ze kterého jsem odběhla kvůli telefonování pouze třikrát, což se nejspíš zapíše do historie mých absolvovaných seminářů ;-) Večer klepu kosu, načež zjišťuju, že už od rána nemám sako. Modlitebníkům už to radši ani neříkám...

Sobota.

Dnes tu byla Sima Martausová - moje top oblíbenkyně! Vařit jí kafe, stát na koncertu v první řadě, mít s ní soukromou fotku a podpis na plakátu - to je prostě splněný sen! Všechno dnes frčí nějak rychleji (a nebude to jen tou koloběžkou). Lidi, práce, kafe, úsměvy, porada, jídlo, kafe, práce, práce, telefony, přítel, kafe... Na chvíli se zastavím a mrknu se na pódium. Vypadá to famózně! Třetí den jsem si konečně všimla, jaká je to pecka, kolik je tu lidí a jak hezky to vypadá a zní. Závěrem parádní show Faith Child, první řada, tanec na pódiu. Teď už to může skončit. Kéžby! Ještě noční úklid! Ten má jako vždy svou neobyčejnou poetiku. Vysloužím si novou přezdívku "Červená Karkulka", protože na roznášení zbylých tatranek a lízátek si beru proutěný košík. Tradičně odcházíme mezi posledními, nad ránem. Vsetín je v tu dobu tak klidný (i když ho tak zažívám jen jednou ročně :-))... V tom kolem nás profrčí tři policejní auta rychlostí tak 130km v hodině. Život je paradoxní a já ho zkrátka miluju.

Neděle.

Spala jsem tři hodiny. Probudí mě dotaz "jdete do kostela?" odpovím "je 7.37"... dochází mi to později, ale moje maminka se to rána velmi dobře baví :-) Odvoz věcí, rozdání zbývajícího jídla, vše se nakonec podaří - ovace mé dobrovolnické partě! S vypětím posledních sil dorazím na tradiční pofestivalovou kavárnu s týmem. Posilněni kofeinem povídáme a sdílíme dojmy. Mluvit je pro mě dnes náročné, únava mě opravdu dostala. Přesto vím, že dá-li Pán, budu v té kavárně za rok sedět znovu. A to ne kvůli té kávě, která mi v takovém vyčerpání udělá vždycky neskutečně dobře. To kvůli Bohu a taky kvůli těmto lidem - jedněm z nejlepších, co znám. 

Díky!