V poslední době celkem aktuální téma - životní povolání. Všude kolem se to řeší - je přeci rok zasvěceného života. Tak tedy, všichni do klášterů! Nebo snad ne? K čemu mě Bůh volá? Sbalit si uzlíček a od zítřka mít adresu v některém z klášterů? Milovat muže, pro něhož jsem byla stvořena, a pečovat o děti, které nám Bůh dá? Žít svou prací pro Boha a pro druhé lidi? Myslím, že Bůh je v tomto dost velký tajnůstkář. A já zjišťuju, že ze všeho nejlepší postoj, který k tomu můžu zaujmout, je být prostě a jednoduše Božím dítětem natěšeným na překvapení svého milujícího Taťky. A modlit se. A důvěřovat.
Jednou to přijde, objevím své povolání. Přijde to možná docela tiše a nepozorovaně v podobě pokoje v srdci v tom, co žiju. A možná to přijde jako prudký vítr z čista jasna a já přitom konečně spadnu z toho svého koně a prozřu. Jednou všichni poznáme své místo v životě. Bůh každého stvořil se záměrem. Kdyby někdo nenašel své povolání, zůstane jeho místo prázdné a bude ostatním chybět. Tak se nebojme, že zrovna na nás by Bůh zapomněl. Takový On není.
Už teď jsem však povolána - ne až za týden, za měsíc či za několik let.
Jsem povolána:
- žít v pokoji a rozdávat pokoj (nejen při pozdravení pokoje na nedělní mši)
- přinášet Krista všem (i bezdomovic na ulici, i když mi zrovna moc "nevoní")
- radovat se z maličkostí a z Božího otisku v lidech a ve světě
- být milující dcerou, sestrou, vnučkou, ...
- plakat s plačícími a trpícími (i když jsou na druhé straně světa)
- zastávat se chudých a bezbranných, usilovat ve světě o spravedlnost a dobro
- žít pravdivě, bez přetvářky, lží, pomluv (a jak je to někdy těžké!)
- myslet si o druhých jen to dobré (to je často ještě těžší - zkuste ovládat své myšlenky)
- vstávat a oklepat se a jít v životě dál, ať už byl pád jakkoli hrozný
- odpouštět tisíckrát, milionkrát, ...
- přijímat odvážně těžkosti a "zloby" každého dne
- být dobrou přítelkyní pro své přátele
- využívat svých "hřiven" a darů od Boha (aby se i ostatní kolem mohli mít dobře)
Jsem povolaná žít šťastně až do smrti. A po smrti žít blahoslaveně.
K čemu jsi povolán ty? A jak svoje povolání žiješ?
Já tedy (mezi námi) jdu teď zpytovat své svědomí a zamakat na rezervách, které mám, abych pak na svoje velké životní povolání byla líp připravená.
"Povolal jsem Tě tvým jménem, jsi můj!" (Iz 43, 1)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.