Povolal jsem Tě!

V poslední době celkem aktuální téma - životní povolání. Všude kolem se to řeší - je přeci rok zasvěceného života. Tak tedy, všichni do klášterů! Nebo snad ne? K čemu mě Bůh volá? Sbalit si uzlíček a od zítřka mít adresu v některém z klášterů? Milovat muže, pro něhož jsem byla stvořena, a pečovat o děti, které nám Bůh dá? Žít svou prací pro Boha a pro druhé lidi? Myslím, že Bůh je v tomto dost velký tajnůstkář. A já zjišťuju, že ze všeho nejlepší postoj, který k tomu můžu zaujmout, je být prostě a jednoduše Božím dítětem natěšeným na překvapení svého milujícího Taťky. A modlit se. A důvěřovat. 

Jednou to přijde, objevím své povolání. Přijde to možná docela tiše a nepozorovaně v podobě pokoje v srdci v tom, co žiju. A možná to přijde jako prudký vítr z čista jasna a já přitom konečně spadnu z toho svého koně a prozřu. Jednou všichni poznáme své místo v životě. Bůh každého stvořil se záměrem. Kdyby někdo nenašel své povolání, zůstane jeho místo prázdné a bude ostatním chybět. Tak se nebojme, že zrovna na nás by Bůh zapomněl. Takový On není.

Už teď jsem však povolána - ne až za týden, za měsíc či za několik let.
Jsem povolána:
- žít v pokoji a rozdávat pokoj (nejen při pozdravení pokoje na nedělní mši)
- přinášet Krista všem (i bezdomovic na ulici, i když mi zrovna moc "nevoní")
- radovat se z maličkostí a z Božího otisku v lidech a ve světě
- být milující dcerou, sestrou, vnučkou, ...
- plakat s plačícími a trpícími (i když jsou na druhé straně světa)
- zastávat se chudých a bezbranných, usilovat ve světě o spravedlnost a dobro
- žít pravdivě, bez přetvářky, lží, pomluv (a jak je to někdy těžké!)
- myslet si o druhých jen to dobré (to je často ještě těžší - zkuste ovládat své myšlenky)
- vstávat a oklepat se a jít v životě dál, ať už byl pád jakkoli hrozný
- odpouštět tisíckrát, milionkrát, ...
- přijímat odvážně těžkosti a "zloby" každého dne
- být dobrou přítelkyní pro své přátele
- využívat svých "hřiven" a darů od Boha (aby se i ostatní kolem mohli mít dobře)
Jsem povolaná žít šťastně až do smrti. A po smrti žít blahoslaveně. 

K čemu jsi povolán ty? A jak svoje povolání žiješ?

Já tedy (mezi námi) jdu teď zpytovat své svědomí a zamakat na rezervách, které mám, abych pak na svoje velké životní povolání byla líp připravená.

"Povolal jsem Tě tvým jménem, jsi můj!" (Iz 43, 1)