Tisíc podob a jmen

Láska.

Velká. Životní. Osudová. Všichni po ní v hloubi duše toužíme, všichni ji na svých životních cestách hledáme. Píšou se o ní knihy, točí filmy a staří lidé o ní občas vypráví. A tak se životem pachtíme a zoufáme si, kde jenom najít tu spřízněnou duši? A je snad skutečně na světě jen jedna pro každého? Je vůbec nějaká? 

Já na ně věřím - na ty "spřízněné". Tak třeba moje drahá Bet. Sestřička. Padly jsme si do noty - občas si teda vpadnem i do vlasů, ale to je jiná kapitola. Je tolik má a já jsem tolik její! Někdy se kvůli tomu až neskutečně štveme, ale jen do té chvíle, než si uvědomíme, jak vlastně toužíme po tomtéž, jak nás stejné věci těší (třeba sbírat kroupy do obráceného deštníku - zkuste to, je to fakt sranda:)) - a jak nás stejné věci štvou. A občas večer, když jdeme spát, nastane v našem pokoji takové zvláštní ticho, ležíme a koukáme na svítící hvězdné nebe na našem stropě, které nám kdysi daroval Ježíšek k Vánocům (a byl to ten nejkrásnější dárek, to vám povím - je vidět, že nás velmi dobře zná). Je nám stejně krásně jako tehdy, když jí byly 3 a mně 5. Ležíme tady a je nám skoro o dvacet let víc a najednou vám dojde, že čas běží a my tu přesto stále ležíme spolu. Alespoň občas.

Před dvěmi lety jsem měla to neskutečné štěstí být na SDM v Brazílii. Ze všech těch lidí mi šla hlava kolem - hlavně teda z jejich nekončících úsměvů a taky z blesků fotoaparátů ;) Tu zemi bych nazvala domovem. Ne že by mi tady u nás bylo zle, ale tam bylo tak dobře! A jedno odpoledne jsem tam potkala Guijhoma. Byly mu tři. Usmíval se od ucha k uchu. Krásně maloval. Ukazoval nám své obrázky a bylo vidět, jak je na ně upřímně hrdý. Bylo to kouzelné! Pak jsme si povídali. Namluvil toho spoustu - já taky. On portugalsky - já česky. Nikdo mi už dlouho nic tak krásného jako on neřekl. Nad jednou z mých postelí visí papírové srdce od Guijhoma vyplněné natrhanými kousky reklamního letáku. Je to ten nejlépe využitý reklamní leták na světě! Řekl mi, že až vyroste, vezme si mě za ženu. To se mám!

Celý můj život mě miluje. V každé chvíli, kdy si jen vzpomene, se za mě modlí. Neustále mě podporuje - i když už vůbec nerozumí tomu, co všechno dělám a v čem mi vyjadřuje podporu. Stojí prostě při mně a tečka. Moje babička je taková ta pohádková bábinka, která stojí u plotny a vaří svým vnoučkům vše, na co si vzpomenou, která s nimi tráví celé prázdniny a nechá si klidně rozházet celý byt, jenom abychom si mohli hrát, a která umí tisíce pohádek zpaměti a vypráví je třeba do půlnoci, jen když ji stále posloucháme. I když pro nemoc už si teď na žádnou pohádku nevzpomene, o tom, co nám uvaří jen mluví a její byt jsme nedávno vyklidili a nikdy se už do něj nevrátí... Jsou však chvíle, kdy i nemoc může být krásná. To když je léto (a my obě máme léto moc rády), sedíme na balkóně a hodiny jen tak zíráme na stejné místo. A pak najedou začne lehce pršet. "Jé, to je krásné, že prší. To je dobře, to nám všechno poroste a budeme se mít dobře. A podívej se, ono svítí i sluníčko. Prší a svítí sluníčko. To je krásné." Chvíli zase sedíme a kocháme se. A pak: "Jé, to je krásné, ono prší. To budeme mít dobrou úrodu a budeme se mít dobře. Podívej se, prší a svítí sluníčko. To je krásné." A zase sedíme, díváme se ven a jen tak spolu jsme. Je nám dobře. Bůh nám stvořil tak podobná srdce! S příštím "Jé, to je krásné, ono prší..." mám slzy v očích a v srdci touhu vykřičet to do celého světa. Protože ono prší. Ono svítí slunce. Bůh na nás myslí a budeme se mít dobře. A lidi tam dole si místo toho všímají jen sami sebe. Nikdo nevidí to, co my dvě.

Láska je. Jaké jí dáme jméno, záleží jen na nás.