Postřehy, svědectví, myšlenky, jež provází moje milované a milující putování zde na zemi s pohledem upřeným na nebe.

Příběh jedné dívky

8. 2. 2015 20:15
Rubrika: myšlenky

 

Znala jsem jednu dívku. Milovala život. Často se smála. Věřila. Těšily ji malé radosti dne. Uměla se modlit jako dítě - prostě, upřímně a se slepou důvěrou. Dělala radost druhým. Hrála si. Učila se s potěšením. Pomáhala ochotně a všem. Neočekávala. Žila v přítomném okamžiku. Snila odvážně. Srdce jí bilo pro všechny lidi, se kterými se setkala. Byla světlem. A solí. Byla učednicí i průvodcem druhým. Pro všechny byla vším. Potřebovala jediné - vědět o Boží lásce. 

Taková ta dívka byla. A pak se jednou ztratila. Nebyla schopná dál důvěřovat, milovat, žít tak jako dřív. Ztratila lásku. Ztratila i víru. Jednou jí někdo moudrý řekl - když nemáš lásku a když nemáš ani víru, drž se naděje. Tak velmi toužila nějakou mít. Hledala všude, ale nic ji neuspokojilo na dlouho. Hledala v lidech, hledala v činnostech, hledala dokonce i v Písmu, v Církvi... A nakonec se vydala tam, kde si myslela, že už nic dobrého nenajde - do svého bolavého, zraněného a uplakaného srdce. A našla Jeho samého. Beránka. Krále. Miláčka.

Znám dívku. Ta dívka je a vždycky byla někde uvnitř Boží milovanou dcerou. Ne že by byla tak dokonalá. Ale víte, Bůh dokáže i hodně křivolaké cesty narovnat a zraněná srdce zahojit. Každý občas spadne a nabije si... ehm... ústa. Ale když máme odvahu sestoupit tam, kde jsme Mu už jednou dovolili stavět svůj Chrám, máme šanci, že Jej tam najdeme. Když my pláčeme tolik, že už se nám nedostává slz, možná On sedí u vyprahlé studny našeho srdce a čeká až Mu dovolíme naplnit ji vodou života a naděje. Je důležité jít v životě vždy dál - ať už půjdeme vzpřímeně a s radostí, nebo ať se budeme plazit. Jen jít vpřed. I klopýtnutí nás přibliží k cíli. A každým pádem se stáváme více sami sebou. Někdy se zdá, že když před Bohem kapitulujeme, vzdáme se svých tužeb, svého šťěstí a svých představ, staneme se sami sobě cizím. Jenže vtip je v tom, že On nás stvořil a právě skrze pády nás nejlépe naučí, kým doopravdy jsme.

 

"V životě se na nohy postaví ten, kdo se naučí klečet." (Matka Elvíra)

Zobrazeno 1269×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková