Maybe it´s about the story...

Když něco skončí předčasně, býváme smutní. Jako bychom stále čekali na happy ending - a on nepřichází. Žádné dojemné objetí na závěr, žádné slzy radosti - jen slzy.

A co když na životě vůbec nejsou důležité šťastné konce jednotlivých životních kapitol? Co když je život víc o příběhu samotném?

Já píšu už pár let. Občas je to krátké, asi jako báseň, pár řádků, trochu citu, víc nic. Jindy je to román, dlouhý, se složitým dějem a tolika postavami, že si dokonce přestávám pamatovat jejich jména. Ale duše, ty znám.

Párkrát v životě otevřeme list a začneme psát něco moc krásného. Možná dokonce víc jen tak sedíme s tužkou v ruce, než že bychom psali. Slova jsou svazující pro všechno krásné, zvláštní, spontánní a hluboké. Slova nikdy nepopíší Lásku. Jeden takový příběh se vloudil i do mého života. Měla jsem ho moc ráda a chtěla jsem ho psát o něco déle. Ještě se z něj nějakou dobu radovat a dát do jeho tvorby více lásky. Ale někdy se zkrátka zlomí tuha a nejde dál psát, dokonce už ani číst mezi napsanými řádky.

Otočme tedy list. Příběh pokračuje...