Cože? Půst?

Cože? Půst?

„Cože? Půst? Co to je a proč to je?" Tak tuto otázku mi dnes položila má spolužačka evangelička. Nedivila jsem se zas tak moc, ale přece jenom, když se nad tím zamyslím, tak mi přijde, že odpověď neznají nejen „nekatolíci", ale mnohdy ani sami katolíci... Já k nim ale nechci patřit, a tak hledám...

Někdy minulý týden se mi stalo, že jsem nemohla usnout, vůbec nevím proč, ale zkrátka to nešlo a tu najednou se mi v mysli vynořilo slovíčko „půst". Ano, už se zase blíží, ten čas ale letí... Ale co to je a proč vůbec? Čím má oslovit přímo mě?

Půst. Může se zdát nesmyslný.. Postit se může někomu přijít doslova padlé na hlavu. Tak proč tedy? Říkáte proto, že v Bibli můžeme najít spoustu příkladů toho, jak postem lidé usmířili Boha, vyprosili si milosti... Dost! Zastavuji vás. Ptáte se proč? Protože mně nezáleží na tom, co kdysi dělali jiní. Záleží mi na mé osobní víře, na mém vztahu k Bohu a ne na vztahu někoho, kdo žil před mnoha lety. Že to není správné? Ale jo, vždyť já neříkám, že se chci postu vyhnout, říkám jen, že slepé následování někoho pro mě není ten správný důvod. A co bych chtěla? Najít si ten důvod sama, abych to mohla a uměla prožít opravdově. Myslím, že se to Bohu přece nemůže líbit, když budu někoho jen následovat bez toho, že bych věděla proč. Cože? Že tím popírám církev? Ale vůbec ne. Vždyť já jsem ráda, že mi církve dává tu možnost prožít postní dobu. Tak proč nedělám to, co mi církev říká, abych dělala? Nerada dělám to, o čem mi někdo řekne, že je správné. A než mi zas odseknete něco ve smyslu mé neposlušnosti církvi, tak vás dopředu ujišťuji, že církev tím opravdu nechci popřít ani zavrhnout ani shodit ani nic podobného. Chci jen sama najít smysl v tom, co církev chová jako tradici. Už mockrát jsem se přesvědčila, že to jsou správné věci, ale stejně si stojím za svým a chci si na to přijít sama. Děkuji, že mě necháte.

Takže, co že nám vlastně církevní tradice říká? To bude nejlépe vědět Katechismus katolické církve. Tak tedy..  „Církev se každý rok připojuje k tajemství Ježíše na poušti čtyřicetidenní postní dobou." (KKC 540)

Aha, to znamená, že to děláme po někom, ale tím Někým je Ježíš a toho jsem se rozhodla následovat a chci dělat to, co dělal On, protože Jeho život považuji za dokonalý příklad, který je skutečně hodný následování.

A co tam máme dál?  „Doby a dny pokání během liturgického roku jsou závažné chvíle kající praxe církve. Tato období jsou zvláště vhodná pro..., dobrovolná odříkání, jako je půst a almužna, dělení se s bratry..." (KKC 1438)

Vhodné to možná je, ale kdo mi dá zakusit proč?

Radši se podívám, co se tam ještě píše... „Ježíšova výzva k obrácení a pokání, jako již u proroků, nemíří především na vnější skutky, „žíněné roucho a popel", posty a umrtvování, nýbrž na obrácení srdce, na vnitřní pokání. Bez něho zůstávají kající skutky neplodné a lživé; vnitřní obrácení naopak nutí k tomu, aby se tento postoj projevil navenek kajícími úkony a skutky." (KKC 1430)

Ano, s tím souhlasím. Bůh žádá skutky lásky, osobní vnitřní obrácení člověka - tedy i mě, i tebe i vás všech. Vždyť to říkám, nezáleží na tom, co kdy bylo. Záleží na mě, na mojí víře, na mém vztahu k Bohu, na mých vztazích k lidem, na mých hříších. Chci se obrátit, chci začít znovu, chci napravit co se nepovedlo... A budu se o to snažit. A jestli mě to přivede ke kajícím skutkům, postům... No, uvidíme. Ale to až potom. Základem je něco jiného a ten základ už mám - vnitřně obrátit své srdce. Na tom můžu stavět kajícnost i posty i skutky lásky...

Už mi to začíná být jasné, ale přece jen...zeptám se raděj ještě jednou Katechismu. „Vnitřní pokání křesťana může mít velmi rozmanité projevy. Písmo i Otcové zdůrazňují zvláště tři způsoby: půst, modlitbu, almužnu, které vyjadřují obrácení ve vztahu k sobě samému, ve vztahu k Bohu a ve vztahu k druhým. Vedle radikálního očištění, jaké působí křest nebo mučednictví, označují jako prostředek k odpuštění hříchů vynaložené úsilí na smíření s bližním, kající slzy, starost o spásu bližního, přímluvu svatých a skutky lásky, která „přikrývá všechny hříchy" (1 Petr 4,8)."  (KKC 1434)

Ano, to je ono, konečně to mám. „Půst, modlitba, almužna" - v církvi tak mohutně propagované, tak vehementně doporučované. Proč zrovna tyto tři věci?

Půst - újma v jídle znamená „obrácení ve vztahu k sobě samému". Je to trochu divné... To, že se nenajím mi má pomoct, abych k sobě měla lepší vztah? Zní to nelogicky. Ale když se nad tím tak zamyslím, možná na tom opravdu něco bude... V dny, kdy držím půst, mám o dost víc času. Člověka by ani nenapadlo, kolik času denně stráví u jídla. Když držím půst, v dobu,  kdy obvykle jím, najednou nemám co dělat. No jo, toho by se dalo využít! Ale jak toho využít správně? Jít spát? Během dne asi jen těžko... Učit se? Už mi to leze na mozek, celý den se učím... Flákat se? Nerada se flákám a navíc nesnáším nudu. Jít na procházku? Ano a třeba ještě s někým, někomu udělat radost, pobýt chvíli spolu, navíc na čerstvém vzduchu.. Anebo se můžu projít nad město ke kříži a tam se krátce pomodlit. Nebo se jen tak dívat kolem sebe a kochat se krásou Stvoření... Chci ušetřený čas věnovat něčemu ušlechtilému, lidem a Bohu, protože to jim jsem ublížila svými hříchy. Chci jim to vynahradit něčím hezkým...

Modlitba - rozhovor s Bohem. Díky půstu budu mít víc času si s Bohem povykládat třeba jen tak během dne, kdekoli - po cestě, v čekárně, na zastávce... Modlitba „vyjadřuje obrácení ve vztahu k Bohu". Jak to udělat? Jak se obrátit k Bohu? Třeba s Ním být častěji, udělat si na Něj víc času, rozjímat na Božím slovem a také uvádět ho do života... Tak lehce se to řekne! Ale mám na to 40 dní a potažmo přece celý život...

Almužna - „obrácení ve vztahu k druhým". Mám jim sypat peníze? A jak se k nim obrátit? Jak se k nim přiblížit? Co pro to můžu dělat?

S mým drobným kapesným bych nikomu mnoho nepomohla. Ne, myslím, že v penězích cestu k druhým nenajdu... Ale kde jinde? Co třeba čas? To by šlo, ne? Můžu být k druhým štědrá a darovat jim místo pár drobných svůj čas. Jistě se najde mnoho způsobů, jak to udělat. Můžu si udělat více času na rodinu, sednou si, povykládat. Můžu si udělat čas na spolužáka, který něčemu nerozumí, a pokusit se mu to vysvětlit. Mohla bych si udělat čas taky na člověka, o kterém nemám moc dobré mínění, a ve společně stráveném čase se pokusit najít na něm něco, pro co bych si ho mohla vážit. Mohla bych nejen odpouštět, ale také častěji prosit o odpuštění právě ty druhé, kterým jsem ublížila. Ráda bych se snažila být všímavější k lidem okolo a to třeba i k těm, které ani moc neznám, jen je denně potkávám. Ráda bych každý den někomu udělala radost - ať už tím, že mu s něčím pomůžu nebo se s ním o něco rozdělím nebo se na něj jen usměji a mu to spraví den.

Myslím, že si dost málo uvědomuji, že mé hříchy zraňují nejen Boha, ale také lidi okolo, kterých se to týká. Chci jim to vynahradit, chci si na ně udělat čas a dělat jim radost - jak lidem, tak Bohu. A postní doba je pro mě dobrou příležitostí. V tom můžu obrátit své srdce, můžu činit pokání za své hříchy  třeba tím, že se budu snažit rozmnožovat dobro, rozdávat radost, vytvářet pokoj a především vše s láskou, vždyť ona „přikrývá všechny hříchy".

Možná lepší, než řídit se těmi třemi známými - postem, modlitbou a almužnou - je ptát se, co můžu udělat pro Boha, pro druhé a pro sebe. Možná je lepší přemýšlet, jak zlepšit tyto tři základní vztahy.

A tak chci nám všem přát intenzivní a prospěšné prožití doby postní, ať už ji budeme prožívat jakkoli, protože jsem toho názoru, že každý si musí přijít sám na to, co je pro něj nejlepším a nejvhodnějším způsobem obrácení srdce - ať už to bude trojka půst, modlitba, almužna, nebo 3 vztahy, nebo cokoli dalšího...

„ Obraťte se ke mně celým svým srdcem." (Jl 2,12)